Slovníček pojmů
Kategorie A – Fyzika magnetismu
Anizotropie magnetu znamená, že materiál má z výroby preferovanou „snadnou“ osu, ve které se nechá zmagnetovat na plný výkon — vzniká lisováním prášku v magnetickém poli, které natočí zrna jedním směrem. Izotropní magnet žádnou preferovanou osu nemá a lze jej magnetovat libovolně, za cenu znatelně nižší síly.
Prakticky všechny výkonné magnety v separátorech — sintrované NdFeB i anizotropní ferity — jsou anizotropní; izotropní zůstávají levné feritové výlisky a magnetické fólie. Důsledek pro provoz: anizotropní magnet nelze „přemagnetovat“ do jiného směru, a pokud se v sestavě otočí špatně, plný výkon z něj nedostanete.
Barkhausenův jev je skokový, nespojitý průběh magnetování feromagnetika: při plynulém zvyšování vnějšího pole se domény nepřeklápějí hladce, ale v drobných lavinách. Heinrich Barkhausen jej prokázal roku 1919 — skoky bylo v reproduktoru slyšet jako praskání — a podal tím první přímý důkaz existence magnetických domén.
Skokové přemagnetování generuje měřitelný Barkhausenův šum, který citlivě reaguje na strukturu a mechanická pnutí v oceli. Defektoskopie jej proto využívá k nedestruktivnímu hodnocení povrchových vrstev, například po broušení nebo kalení. Pro magnetickou separaci je jev spíše teoretickým pozadím — vysvětluje, proč magnetování materiálu není dokonale plynulý děj.
Curieova teplota je teplota, při jejímž překročení feromagnetický materiál ztrácí feromagnetické vlastnosti — tepelný pohyb rozruší uspořádání magnetických momentů a z magnetu se stane obyčejný kus kovu. Železo má Curieovu teplotu přibližně 770 °C, nikl 360 °C a neodymové magnety NdFeB kolem 320 °C.
Magnet ovšem neslábne až na Curieově teplotě. Standardní neodymové magnety ztrácejí výkon trvale už nad 80 °C, a proto se u magnetů řídíme maximální provozní teplotou, ne Curieovým bodem. Pro horké provozy — sušárny, výstupy z pecí, horké granuláty — volte feritové magnety, které snesou provozní teploty do 250 °C, nebo speciální vysokoteplotní třídy NdFeB. Překročení provozní teploty je jedna z nejčastějších příčin, proč separátor po čase „záhadně" přestane zachytávat nečistoty.
Demagnetizace je proces odstranění zbytkového magnetismu z feromagnetického předmětu. Nejčastěji se provádí střídavým magnetickým polem s postupně klesající amplitudou, které rozruší souhlasné uspořádání magnetických domén v materiálu; předmět pak přestane přitahovat kovové částice.
Zbytkový magnetismus vzniká při obrábění, magnetickém upínání nebo skladování dílů u silných magnetů. V provozu působí potíže: zmagnetované nástroje, ložiska a obrobky na sebe chytají třísky, komplikují montáž i následné měření. K odmagnetování slouží ruční, stolní a tunelové odmagnetovače — ruční zařízení odmagnetují do hloubky 20–40 mm, tunelové se nasazují v automatizovaných linkách. Počítejte s tím, že běžným odmagnetovačem nelze „vypnout" permanentní magnet separátoru: ten je díky vysoké koercivitě konstruován tak, aby si magnetizaci trvale udržel.
Demagnetizační křivka je část hysterezní smyčky ležící ve druhém kvadrantu — popisuje, jak permanentní magnet ztrácí indukci, když na něj působí opačně orientované pole. Právě z ní vycházejí dva základní parametry magnetu: remanence Br na svislé ose a koercivita Hc na vodorovné.
Na křivce leží pracovní bod magnetu, daný konstrukcí magnetického obvodu a pracovní mezerou; jeho poloha určuje, jakou indukci magnet v konkrétním zařízení skutečně dodá. Výrobci uvádějí křivky pro několik teplot — s rostoucí teplotou křivka klesá a láme se, a pokud pracovní bod klesne pod koleno křivky, magnet se trvale částečně odmagnetuje.
Diamagnetismus je nejslabší forma magnetického chování: diamagnetické látky jsou z magnetického pole nepatrně vytlačovány. Patří sem měď, zlato, stříbro, voda, grafit nebo bismut. Jev vzniká ve všech látkách, ale pozorovatelný je jen tam, kde ho nepřekryje silnější paramagnetismus či feromagnetismus.
Odpudivá síla je i u nejsilnějších diamagnetik řádově slabší než přitažlivá síla, kterou pole působí na feromagnetika, a v podmínkách průmyslové separace je prakticky neměřitelná. Pro provoz z toho plyne jednoduchý závěr: měď, mosaz či bronz magnetem nezachytíte ani neodpudíte. Z toku materiálu je oddělí eddy current separátor využívající vířivé proudy a jejich přítomnost v hotovém produktu odhalí průmyslový detektor kovů. Diamagnetické chování vody navíc vysvětluje, proč vlhkost materiálu samotnou separaci magneticky neruší.
Elektromagnet je cívka s jádrem z magneticky měkké oceli, která vytváří magnetické pole jen po dobu průchodu elektrického proudu. Síla pole roste s velikostí proudu a počtem závitů cívky; po vypnutí proudu pole prakticky zaniká. Tím se elektromagnet zásadně liší od permanentního magnetu, jehož pole je trvalé.
Hlavní předností je vypínatelnost a výkon — elektromagnety dosahují velké hloubky záběru, proto se používají v závěsných separátorech nad dopravníky s vysokou vrstvou materiálu, ve šrotových elektromagnetech pro manipulaci s kovovým odpadem a v přídržných systémech. Daní je trvalá spotřeba energie, nutnost chlazení a chování při výpadku napájení, kdy se břemeno i zachycené nečistoty uvolní. Pro většinu separačních úloh proto stačí bezúdržbové permanentní systémy.
Elektromagnetická indukce je jev, při kterém změna magnetického toku vyvolá ve vodiči elektrické napětí; popisuje jej Faradayův zákon z roku 1831. Nezaměňujte s magnetickou indukcí B — ta je veličinou popisující sílu pole, zatímco elektromagnetická indukce je děj.
Na indukci stojí generátory, transformátory i indukční ohřev — a v magnetické separaci celý princip eddy current separátorů. Rychle rotující magnetický systém v nich indukuje vířivé proudy v neželezných kovech, jejichž pole částice hliníku či mědi odmrští z toku materiálu. Tentýž jev využívá i gaussmetr při měření střídavých polí a detektor kovů při hledání nemagnetických kontaminantů.
Feromagnetismus je nejsilnější forma magnetismu: schopnost látky výrazně zesilovat magnetické pole a být přitahována magnetem díky doménám, v nichž jsou magnetické momenty atomů uspořádány souhlasně. Feromagnetikum je látka s touto vlastností — za pokojové teploty železo, nikl, kobalt a jejich slitiny včetně běžných ocelí a litiny.
Magnetická separace zachytává právě feromagnetické částice — ocelový otěr, třísky, šrouby, drát. Hliník, měď ani mosaz separátor nezachytí. Zvláštní kapitolou je nerez: austenitická ocel 1.4301 (AISI 304) je v žíhaném stavu prakticky nemagnetická, ale tvářením za studena v ní vzniká slabě magnetický martenzit. Otěr z nerezových technologií proto zachytí až separátory s velmi vysokou indukcí — počítejte s tím při specifikaci zařízení pro potravinářské a chemické provozy.
Hysterezní smyčka je grafické znázornění závislosti magnetické indukce B materiálu na intenzitě vnějšího magnetického pole H během úplného cyklu magnetování a odmagnetování. Označuje se také jako BH křivka. Z jejího tvaru se odečítají dvě klíčové hodnoty: remanence Br a koercivita Hc.
Tvar smyčky přitom říká technikovi, k čemu se materiál hodí. Úzká smyčka znamená magneticky měkký materiál — snadno se magnetuje i odmagnetuje a má nízké ztráty, proto se používá na jádra transformátorů a elektromagnetů. Široká smyčka označuje magneticky tvrdý materiál, který si magnetizaci trvale drží — z něj se vyrábějí permanentní magnety separátorů. Plocha smyčky navíc odpovídá energii ztracené v jednom magnetizačním cyklu. Při výběru magnetu proto nesrovnávejte jen sílu, ale celou BH charakteristiku od výrobce.
Intenzita magnetického pole je veličina popisující magnetické pole nezávisle na prostředí, ve kterém působí. Značí se H a udává v ampérech na metr (A/m); ve starší soustavě CGS se používá oersted (1 Oe ≈ 79,6 A/m). S magnetickou indukcí B ji spojuje permeabilita prostředí: B = μ·H.
Rozdíl obou veličin je praktický: H popisuje „vnucované" pole, například od cívky elektromagnetu, zatímco B říká, jaké pole skutečně vznikne v konkrétním materiálu. Proto se v A/m či oerstedech udává koercivita — odolnost magnetu proti odmagnetování cizím polem — kdežto výkon separátoru se popisuje indukcí v gaussech na povrchu. Při čtení datového listu magnetu tedy platí: hodnoty v kA/m se týkají odolnosti materiálu, hodnoty v gaussech či teslách síly pole, kterým zařízení působí na nečistoty.
Ireverzibilní ztráta magnetizace je trvalé oslabení permanentního magnetu, které přetrvá i po odeznění příčiny. Nejčastěji ji způsobí překročení maximální provozní teploty, dále silné vnější magnetické pole nebo tvrdé mechanické rázy. Na rozdíl od vratných teplotních změn se magnet po ochlazení sám nezotaví.
Čím více teplota překročí provozní limit, tím větší část výkonu magnet trvale ztratí; u standardního neodymu začíná riziko už nad 80 °C. Pokud nedošlo ke změně struktury materiálu překročením Curieovy teploty, lze magnet znovu nabít silným vnějším polem — u zalitých magnetických jader separátorů je však remagnetizace zpravidla neproveditelná a řeší se výměnou. Podezření na trvalou ztrátu potvrdí měření gaussmetrem a srovnání s hodnotami z instalace zařízení. Prevencí je volba materiálu s dostatečnou teplotní rezervou pro špičky provozu.
Koercivita je intenzita opačně orientovaného magnetického pole, které je potřeba k úplnému odmagnetování zmagnetovaného materiálu. Značí se Hc a udává v ampérech na metr (A/m). Čím vyšší koercivita, tím lépe magnet odolává odmagnetování vnějším polem, rázy nebo teplotou.
Rozlišujte skutečnou koercivitu HcB a vnitřní HcJ, kterou výrobci uvádějí v datových listech jako měřítko odolnosti magnetu. Koercivita s rostoucí teplotou klesá — proto levný neodymový magnet standardní třídy v horkém provozu nenávratně ztratí část výkonu, i když se teplota drží pod katalogovým maximem. Pro teplotně namáhané aplikace volte třídy NdFeB s vyšší koercivitou (přípony H, SH, UH).
Lenzovo pravidlo je fyzikální zákon, podle kterého indukovaný elektrický proud vždy působí proti změně, která jej vyvolala. Formuloval jej Heinrich Lenz v roce 1834 jako doplněk Faradayova zákona elektromagnetické indukce — příroda se „brání“ změně magnetického toku.
Na Lenzově pravidle stojí celá separace neželezných kovů. Rychle rotující magnetický buben eddy current separátoru mění tok v projíždějících kouscích hliníku či mědi, indukované vířivé proudy v nich vytvoří pole orientované proti změně — a částice je od bubnu odmrštěna pryč z toku materiálu. Stejné pravidlo vysvětluje, proč magnet padá nápadně pomalu měděnou trubkou: brzdí ho pole vlastních indukovaných proudů.
Lorentzova síla je síla, kterou magnetické pole působí na pohybující se elektrický náboj; je kolmá jak na směr pohybu náboje, tak na směr pole. Čím rychlejší pohyb a silnější pole, tím větší síla — na nehybný náboj magnetické pole nepůsobí.
Lorentzova síla je mikroskopická příčina jevů, na kterých stojí měření i separace. Vychyluje elektrony v polovodičové destičce Hallovy sondy, a vytváří tak napětí, které měří gaussmetr; zakřivuje dráhy nabitých částic v urychlovačích a hmotnostních spektrometrech; a působí na elektrony tvořící vířivé proudy v eddy current separátorech. Setká se s ní tedy každý, kdo měří magnetické pole nebo separuje neželezné kovy — i když ji přímo nevidí.
Magnetická indukce je fyzikální veličina, která popisuje sílu magnetického pole v konkrétním místě. Značí se B a udává se v teslách (T); v oboru magnetické separace se běžně používá i starší jednotka gauss (1 T = 10 000 G). Čím vyšší indukce na povrchu separátoru, tím menší a slaběji magnetické částice dokáže zachytit.
Běžné feritové separátory dosahují na povrchu 1 500–3 000 G, neodymové tyče v magnetických roštech až 16 000 G. Údaj vždy porovnávejte na povrchu magnetu — s rostoucí vzdáleností indukce prudce klesá. Právě indukce v místě toku materiálu, ne „papírová" hodnota z katalogu, rozhoduje o účinnosti separace. Hodnoty ověříte gaussmetrem s Hallovou sondou; při porovnávání nabídek si vyžádejte protokol měření — výrobci často uvádějí indukci uvnitř magnetu, nikoli na povrchu pláště.
Magnetická síla je síla, kterou magnetické pole působí na feromagnetické předměty nebo jiné magnety. Nelze ji popsat jediným číslem: závisí na indukci a jejím gradientu, na materiálu, velikosti a tvaru přitahovaného předmětu a velmi strmě klesá se vzdáleností od magnetu.
V údajích výrobců proto rozlišujte dvě veličiny. Indukce v gaussech popisuje pole na povrchu, přídržná (odtrhová) síla v newtonech či kilogramech udává, co magnet udrží při přímém dotyku ocelové desky — a už malá mezera ji řádově sníží. Pro separaci není podstatné, kolik magnet „uzvedne“, ale jakou silou přitáhne malou částici v reálné vzdálenosti toku materiálu. Porovnávejte proto vždy stejnou veličinu měřenou stejnou metodou.
Magnetické domény jsou mikroskopické oblasti uvnitř feromagnetického materiálu, ve kterých jsou magnetické momenty atomů uspořádány souhlasným směrem. V nezmagnetovaném kusu oceli míří domény náhodně a jejich účinky se navenek ruší; vnější pole je postupně natáčí do jednoho směru, až materiál dosáhne saturace.
Doménová struktura vysvětluje chování materiálů v provozu: u magneticky měkké oceli se domény po oddálení magnetu z velké části vrátí do nahodilého stavu, u magneticky tvrdých materiálů zůstanou srovnané — vzniká permanentní magnet. Přeskoky domén při magnetování probíhají skokově (Barkhausenův jev), čehož využívají i některé diagnostické metody oceli. Prakticky z toho plyne, proč se ocelové díly u separátorů postupně magnetují a proč pomáhá demagnetizace: střídavé slábnoucí pole domény znovu „rozhází".
Magnetické pole je prostor, ve kterém působí magnetické síly na feromagnetické látky, pohybující se náboje a vodiče s proudem. Znázorňuje se siločarami, které vystupují ze severního pólu magnetu a vracejí se do jižního; jeho zdrojem je permanentní magnet, nebo elektrický proud ve vodiči či cívce.
V magnetické separaci je podstatný tvar a dosah pole: siločáry se nejvíce zhušťují u pólů, kde je pole nejsilnější, a s rostoucí vzdáleností od magnetu jeho síla velmi rychle klesá. Separátor proto zachytí jen částice, které projdou dostatečně blízko povrchu magnetu — kovová nečistota o pár centimetrů dál projde bez povšimnutí. Z toho plyne základní konstrukční pravidlo: materiál je nutné vést tenkou vrstvou co nejtěsněji kolem magnetických ploch, například mezi tyčemi roštu, ne velkým průřezem daleko od nich.
Magnetické pole Země je přirozené pole generované pohyby roztaveného železa v zemském jádru. Na povrchu dosahuje pouhých 25 až 65 mikrotesla, chrání planetu před nabitými částicemi slunečního větru a orientuje střelku kompasu; magnetické póly se přitom pozvolna posouvají a nekryjí se přesně s geografickými.
Pole Země je zhruba stotisíckrát slabší než pole na povrchu neodymového separátoru, na průmyslovou separaci proto nemá žádný vliv a při běžném měření gaussmetrem se ztrácí v zaokrouhlení. Užitečné je jediné: díky němu funguje kompas, kterým určíte polaritu neoznačeného magnetu — severní konec střelky ukáže na jeho jižní pól.
Magnetické siločáry jsou myšlené čáry, kterými se znázorňuje průběh magnetického pole. Vně magnetu směřují od severního pólu k jižnímu, uvnitř se uzavírají zpět, nikdy se neprotínají a čím hustěji vedle sebe leží, tím je pole v daném místě silnější. Zviditelnit je lze železnými pilinami nasypanými na papír nad magnetem.
Obrázek siločar rychle prozradí, kde má separátor aktivní zóny a jak jeho pole tvaruje konstrukce. Hustota siločar ale od povrchu klesá velmi strmě, takže ilustrační schéma s dlouhými smyčkami nevypovídá nic o skutečném dosahu. Při posuzování nabídek proto nechtějte jen kresbu pole — vyžádejte si hodnoty indukce naměřené gaussmetrem v konkrétní vzdálenosti od povrchu, tedy v místě, kudy skutečně poteče váš materiál. Právě strmý spád pole je důvodem, proč rošty pracují s tenkou vrstvou materiálu vedenou těsně kolem tyčí.
Magnetický dipól je základní jednotka magnetismu: dvojice severního a jižního pólu, kterou tvoří každý magnet i každý atom s magnetickým momentem. Samostatný pól — magnetický monopol — v přírodě neexistuje; dělením magnetu vznikají vždy jen menší dipóly.
S dipólovou podstatou souvisí multipólové magnetování, kdy se na jednom kusu materiálu vytvoří řada střídajících se pólů vedle sebe. Krátká vzdálenost mezi póly znamená vysoký gradient pole u povrchu — a právě gradient rozhoduje o síle, kterou magnet přitáhne malou částici. Proto jsou jádra magnetických tyčí skládána z řady protilehle orientovaných magnetů, ne z jednoho dlouhého.
Magnetický tok je veličina vyjadřující celkové množství magnetického pole procházejícího danou plochou. Značí se Φ, udává ve weberech (Wb) a vypočítá se jako součin magnetické indukce a plochy, kterou pole prochází kolmo: Φ = B · S. Jeden weber odpovídá indukci 1 tesla na ploše 1 m².
Pro konstrukci separátorů je tok klíčový při návrhu magnetického obvodu: ocelové pólové nástavce a zadní desky vedou tok z magnetů do místa, kudy proudí materiál, podobně jako vodič vede elektrický proud. Dobře navržený obvod soustředí tok do pracovní mezery a zvýší indukci právě tam, kde se zachytávají nečistoty; špatně navržený ho nechá „unikat" do konstrukce bez užitku. Právě kvalitou magnetického obvodu se často liší dva separátory se stejnými magnety uvnitř.
Magnetický moment je vektorová veličina, která udává „sílu“ a orientaci elementárního magnetu — atomu, molekuly nebo celého tělesa. Vzniká pohybem a spinem elektronů; součet momentů v objemu látky dává její magnetizaci, u celého magnetu jeho celkový moment.
Celkový magnetický moment je nejobjektivnější parametr kusového magnetu, protože nezávisí na tom, kde na povrchu se měří. Stanovuje se fluxmetrem s Helmholtzovou cívkou a používá se při výstupní kontrole kvality magnetů — dva magnety stejného rozměru a třídy musí mít stejný moment. Bodové měření gaussmetrem na povrchu jej nenahradí, obě metody se doplňují.
Magnetický obvod je dráha, kterou se uzavírá magnetický tok: tvoří ji magnet, feromagnetické vodicí díly (jádra, pólové nástavce) a vzduchové mezery. Uzavřený obvod vede tok převážně ocelí, otevřený obvod se uzavírá vzduchem — s velkými ztrátami, protože vzduch vede tok mnohem hůře.
Každý separátor je v jádru navržený magnetický obvod. Konstruktér volí tvar magnetů a ocelových dílů tak, aby co největší část toku procházela pracovní zónou, kudy teče materiál. Samostatný magnet bez obvodu pracuje „naprázdno“ a jeho pole se rozptyluje; tentýž magnet ve správně navrženém obvodu dosáhne v pracovním místě výrazně vyšší indukce. Proto se výkon zařízení nedá odhadnout jen z použitého materiálu magnetů.
Magnetický odpor neboli reluktance je veličina popisující, jak silně dané prostředí brání průchodu magnetického toku; je obdobou elektrického odporu. Udává se v jednotkách H⁻¹, případně A/Wb. Vztah mezi magnetomotorickým napětím, tokem a odporem popisuje Hopkinsonův zákon — obdoba Ohmova zákona pro magnetické obvody.
Magnetický tok se vždy uzavírá cestou nejmenšího odporu. Měkká ocel mu klade řádově tisíckrát menší odpor než vzduch, proto konstrukce separátorů používá ocelová jádra a pólové nástavce, které tok soustředí do pracovní zóny, zatímco každá vzduchová mezera jej zeslabí. Prakticky to znamená, že ocelový plech mezi magnetem a materiálem pole prakticky odstíní, kdežto nemagnetická nerez je pro tok téměř průhledná — i proto mají separátory pláště právě z nemagnetické nerezové oceli. Při návrhu obvodu se reluktance jednotlivých úseků sčítají podobně jako odpory v sérii.
Magnetický severní a jižní pól jsou dvě oblasti magnetu, ve kterých je jeho pole nejsilnější a kudy siločáry z magnetu vystupují a vracejí se do něj. Póly existují vždy ve dvojici: rozříznutím magnetu nevznikne samostatný pól, ale dva menší magnety, každý s vlastním severem a jihem. Souhlasné póly se odpuzují, nesouhlasné přitahují.
Polaritu neoznačeného magnetu určíte kompasem — severní konec střelky míří k jižnímu pólu magnetu — nebo jednoduchým indikátorem polarity. Feromagnetické nečistoty přitahují oba póly stejně, takže na záchyt separátoru nemá orientace pólů vliv; jejich rozmístění a střídání však určuje tvar pole na povrchu zařízení. Polarita je podstatná při skládání magnetů do sestav a u přídržných systémů, kde se nesprávně orientované magnety vzájemně oslabují. Pouhým pohledem póly nerozeznáte, proto výrobci sever obvykle značí barvou nebo důlkem.
Magnetismus je fyzikální jev, při kterém na sebe látky a elektrické proudy působí prostřednictvím magnetického pole. Známý je už z antiky díky přírodnímu magnetitu; dnes je základem elektromotorů, senzorů i průmyslové magnetické separace. Podle chování v magnetickém poli dělíme látky na diamagnetické, paramagnetické a feromagnetické.
Pro provoz je podstatné, že silně reagují jen feromagnetické látky — železo, nikl, kobalt a většina ocelí. Diamagnetika (měď, plasty) a paramagnetika (hliník) běžný magnet prakticky nepřitáhne. Proto magnetický separátor spolehlivě odstraní ocelový otěr či šrouby, ale na hliníkovou třísku potřebujete jinou technologii. Při návrhu separace tedy vždy vycházejte z konkrétního složení nečistot ve vašem materiálu, ne z obecné představy, že „magnet chytí kov".
Magnetizace je proces, při kterém se feromagnetický materiál vlivem vnějšího magnetického pole stává magnetickým — magnetické domény se natáčejí do směru pole. Při určité síle pole se všechny domény srovnají a materiál dosáhne saturace; silnější pole už magnetizaci nezvýší.
Průmyslové permanentní magnety se magnetují krátkým silným impulzem v cívce. Magnetizaci podléhají i běžné ocelové díly v provozu: nástroje, síta nebo šrouby se u silných separátorů časem zmagnetují, drží na sobě otěr a přenášejí ho dál. Tento nežádoucí zbytkový magnetismus odstraňuje demagnetizace. Míru magnetizace materiálu ověříte gaussmetrem — u dílů, kde vadí, proveďte demagnetizaci ručním, stolním nebo tunelovým demagnetizérem.
Magnetizační křivka, zvaná též panenská, je průběh úplně prvního magnetování materiálu z nezmagnetovaného stavu až do nasycení. Vede z počátku souřadnic; její strmost odpovídá permeabilitě materiálu a končí v saturaci, odkud se materiál při dalších změnách pole už pohybuje po hysterezní smyčce.
Po panenské křivce projde magnet jedinkrát — při prvotním magnetování ve výrobě nebo v magnetovačce. Podstatné je dojít až do plné saturace: nedomagnetovaný magnet podává trvale nižší výkon, než deklaruje jeho třída, a rozdíl nelze poznat okem, pouze měřením. Při reklamacích slabých magnetů proto porovnávejte celkový moment nebo indukci s hodnotami z materiálového listu.
Maximální energetický součin je hlavní měřítko výkonnosti materiálu permanentního magnetu. Značí se (BH)max, udává v kJ/m³ nebo v jednotce MGOe (1 MGOe ≈ 8 kJ/m³) a odpovídá bodu demagnetizační křivky, kde je součin indukce a intenzity pole nejvyšší — tedy množství magnetické energie uložené v jednotce objemu.
Právě (BH)max se skrývá ve značení neodymových magnetů: třída N35 má zhruba 35 MGOe (asi 279 kJ/m³), N52 přibližně 414 kJ/m³. Čím vyšší hodnota, tím menší magnet stačí na stejný výkon. Při porovnávání separátorů ale platí, že (BH)max popisuje materiál, ne zařízení — o záchytu rozhoduje indukce na povrchu pláště v místě toku materiálu, která závisí i na konstrukci obvodu a tloušťce ochranné trubice. Vyšší třída materiálu se navíc pojí s nižší teplotní odolností.
Paramagnetismus je slabá forma magnetismu: paramagnetické látky jsou do magnetického pole vtahovány jen nepatrně a po jeho odstranění si žádnou magnetizaci neponechají. Patří sem hliník, hořčík, titan, chrom nebo kapalný kyslík. Síla působící na paramagnetika je řádově tisíckrát menší než u feromagnetik.
Prakticky to znamená, že běžný magnetický separátor hliníkovou třísku nezachytí, přestože jde o kov — přitažení je tak slabé, že je přemůže proudění materiálu i gravitace. Na hliník a další neželezné kovy proto v recyklaci slouží separátory pracující na principu vířivých proudů (eddy current), které nemagnetické vodivé částice naopak z toku materiálu odhazují. Kontrolu produktu na všechny kovy včetně paramagnetických pak zajistí průmyslový detektor kovů na konci linky.
Permeabilita je veličina vyjadřující, jak snadno materiál vede magnetické pole — jakási magnetická obdoba elektrické vodivosti. Značí se μ; běžně se používá relativní permeabilita μr, vztažená k vakuu. Vzduch má μr přibližně 1, běžná konstrukční ocel řádově tisíce, proto ocel magnetické pole výrazně zesiluje a vede.
Vysoká permeabilita oceli se využívá v magnetických obvodech separátorů: pólové nástavce a zadní desky soustředí pole do pracovní mezery. Naopak permeabilita blízká jedné vysvětluje chování austenitických nerezí — v žíhaném stavu mívají μr do 1,02, magnetické pole prakticky neovlivní a magnet je nezachytí; tvářením za studena jejich permeabilita roste se vznikem martenzitu. Údaj μr je proto rychlá pomůcka, jak z materiálového listu odhadnout, zda daný kov magnetická separace zachytí.
Remanence je zbytková magnetická indukce, která ve feromagnetickém materiálu zůstane po zmagnetování a odstranění vnějšího magnetického pole. Značí se Br, udává se v Teslách nebo gaussech a odečítá se z hysterezní smyčky. Čím vyšší remanence, tím silnější permanentní magnet lze z materiálu vyrobit.
Neodymové magnety třídy N35 mají remanenci kolem 1,17 T (11 700 G), třída N52 asi 1,42 T; feritové magnety dosahují hodnot několikanásobně nižších. Pozor ale na záměnu: Br je vlastnost materiálu, nikoli indukce na povrchu separátoru — ta závisí na konstrukci celého magnetického obvodu a bývá výrazně nižší. Remanence má i nechtěnou podobu: nástroje a ocelové díly zmagnetované při výrobě přitahují třísky a komplikují montáž. Tam pomůže odmagnetování tunelovým nebo ručním demagnetizačním zařízením.
Saturace neboli magnetické nasycení je stav, kdy je feromagnetický materiál plně zmagnetován — všechny domény jsou srovnány a další zvyšování vnějšího pole už magnetizaci nezvýší. V provozní řeči separace se stejným slovem označuje i zaplnění separátoru zachycenými nečistotami.
Zaplněný rošt je nejčastější příčina „nefunkční“ separace. Vrstva zachyceného kovu na tyčích zkracuje dosah pole a proud materiálu začne nečistoty z povrchu strhávat zpět — separátor pak propouští, přestože magnety jsou v pořádku. Řešením jsou pravidelné čisticí intervaly nastavené podle skutečného náběru, automatické čištění u silně znečištěných materiálů, případně provedení se signalizací zaplnění, které obsluze samo ohlásí, kdy je čas čistit.
Stárnutí magnetu je pozvolná samovolná ztráta magnetizace permanentního magnetu v čase. U moderních materiálů je velmi malá a dále se zpomaluje: časově nejstabilnější jsou feritové magnety, následují neodym a SmCo, nejrychleji stárnou slitiny AlNiCo. Kvalitní neodymový magnet tak samovolně ztratí jen zlomek procenta výkonu za celou životnost separátoru.
Pokud zařízení slábne rychleji, příčinou zpravidla není věk, ale provoz — překročení pracovní teploty, silné vnější pole, koroze pod poškozeným pláštěm nebo tvrdé rázy. Skutečný stav odhalí jen pravidelné měření gaussmetrem stejným postupem na stejném místě povrchu; hodnoty srovnávejte s protokolem z instalace. Roční kontrola v rámci auditu magnetické separace zachytí pokles dříve, než se projeví kovovými nečistotami v produktu. U nového zařízení si proto protokol měření vyžádejte už při dodávce.
Supravodivé magnety jsou elektromagnety s vinutím ze supravodiče, který při teplotách blízkých absolutní nule ztrácí elektrický odpor. Cívkou pak mohou bez ztrát protékat obrovské proudy a vytvářet pole nedosažitelná jinou technikou — magnetická rezonance pracuje s 1,5 až 3 teslami, laboratorní systémy překračují i 45 tesel.
Daní za výkon je chlazení kapalným heliem a složitá infrastruktura, proto supravodivé magnety patří do medicíny, výzkumu a urychlovačů, ne do výrobních hal. V průmyslové separaci se s nimi setkáte jen výjimečně u speciálních vysokogradientních systémů pro extrémně jemné suroviny; běžné provozy plně obslouží permanentní neodymové magnety — bez spotřeby energie a bez údržby.
Teplotní koeficient magnetu udává, o kolik procent se vratně změní jeho parametry s každým stupněm Celsia. U remanence neodymových magnetů činí zhruba −0,11 % na stupeň, u samarium-kobaltových jen −0,03 až −0,05 % — proto si SmCo v horku udrží více výkonu. Změna je vratná: po ochlazení se magnet vrátí na původní hodnoty.
Koeficient vysvětluje, proč separátor v horkém provozu chytá hůř, i když nepřekročil povolenou teplotu — při 80 °C podává neodym vratně asi o 6 % méně než při 20 °C. Zajímavost feritů: jejich koercivita s teplotou neklesá, ale roste, takže se v teple hůře odmagnetují. Měření gaussmetrem proto vztahujte k teplotě, při které proběhlo; srovnávat zimní a letní hodnoty bez korekce může vést k planému poplachu.
Vířivé proudy jsou elektrické proudy, které se indukují v elektricky vodivém materiálu, kdykoli se v jeho okolí mění magnetické pole. Podle Lenzova pravidla vytvářejí vlastní magnetické pole působící proti změně, která je vyvolala — mezi vodičem a magnetem tak vzniká odpudivá síla.
Právě na tomto jevu stojí separace neželezných kovů. Eddy current separátor má v hlavě pásového dopravníku rychle rotující rotor s magnety ze vzácných zemin; ten v částicích hliníku, mědi nebo mosazi indukuje vířivé proudy a odpudivá síla je odhodí ze zbytku materiálu. Recyklační linky tak získávají čistý plast, sklo či drť bez barevných kovů. Podmínka účinnosti: materiál musí být předem zbaven feromagnetických částic magnetickým separátorem, jinak hrozí poškození rotoru. Vířivé proudy využívají také indukční brzdy a detektory kovů.
Vzduchová mezera je vzdálenost mezi povrchem magnetu a feromagnetickým předmětem, který má magnet zachytit nebo udržet. Vzduch vede magnetický tok mnohem hůře než ocel, proto už nepatrná mezera výrazně sníží indukci i sílu — u přídržných aplikací dokáže mezera 0,2 mm srazit přídržnou sílu až na čtvrtinu katalogové hodnoty.
Mezeru přitom tvoří i to, na co se běžně zapomíná — nerezový plášť tyče, nálep separovaného materiálu, ochranný kryt nebo vrstva prachu. Materiál proto veďte tenkou vrstvou co nejtěsněji kolem magnetických ploch a povrchy pravidelně čistěte. Indukci měřte gaussmetrem v reálné vzdálenosti toku materiálu, ne na holém magnetu; rozdíl mezi oběma hodnotami rozhoduje o tom, zda separátor jemný kovový otěr zachytí, nebo propustí. Každý milimetr mezery navíc znamená u jemných částic řádový pokles záchytu.